Člověk s každým měsícem stráveným „venku“ zraje a otrkává se....

 Máme tady další díl z rubriky Mezinárodní rozhovory.Na otázky odpovídal můj kamarád Ivan Dzido. Tímto mu velmi děkuji. A oba doufáme, že vás bude tento rozhovor (alespoň trochu) inspirovat :)

1.      Odkud pocházíš?

I přes nečeské příjmení narozen v ČR. J

2.      Co a kde studuješ?

No, je to něco přes tři týdny, co jsem úspěšně dostudoval. Šest let života jsem věnoval Politické a kulturní geografii na Přírodovědecké fakultě na Ostravské univerzitě.

3.      Proč ses rozhodl studovat zrovna ve Švédsku?

Sever mě přitahoval. Svými mýty o lesních skřítcích, o krajinách vegetačně tak bohatých, že po kotníky brodíce se mechem a kapradím našinec stěží najde kus silnice nebo lidský příbytek. Nadchlo mě čtení o skandinávském smyslu pro mír a demokracii a jakási neznámost nebo neprobádanost těch krajin kdesi na severu. Lákalo mě drsnější podnebí, příroda ve své zatím stále relativně nedotčené podobě a řídce osídlená země, kterou údajně z šesti desetin pokrývají lesy. To všechno dohromady s kalkulem využít přítomnost jednoho švédského kontaktu, který jsem skrze mého otce měl. 

4.      Můžeš popsat svůj život ve Švédsku? (Místo pobytu, školu, režim, aktivity…)

Uf. V zásadě jsem ve Švédsku „proerasmoval“ dohromady nějaký rok a půl. První rok studijně na Stockholmské univerzitě, potom s ročním odstupem další půl rok spíš pracovně v Göteborgu na stáži. Oba pobyty se samosebou v mnohém lišily. Člověk s každým měsícem stráveným „venku“ zraje a otrkává se, což ve výsledku vede k celkovému nabytí určitého sebevědomí a pocitu jakéhosi vítězství nad sebou samým, nad možnými obavami, které si s sebou přivezl. Při studiu jsem žil na kolejích mimo centrum Stockholmu v samostatném, plně vybaveném bytě. Jelikož jsem nebyl zvlášť velkým přítelem každodenního, resp. každovečerního erasmáckého rejdování, okrajová, klidnější lokalita mě vyhovovala. Univerzitní kampus, architektonicky umně, moderně a ekologicky vystavěný, poskytoval studujícímu prostor a klid pro studium a dodával mu pocit jakési „studentské důležitosti a důstojnosti“. Zkrátka bylo to místo, kam jsem se rád vracel, místo, které vybízelo k četbě sofistikovaných textů v lenoškách obřích univerzitních knihoven nebo vsedě venku na anglickém trávníku ve stínu stromů. Pokud jste u toho ještě usrkávali kvalitní (míněno silnou) švédskou kávu, k pocitu naprosto dokonalé svobody a spokojenosti jste neměli daleko. To vše při všeobklopující kulise alejí stromů, keřů a stromořadí.

Na Stockholmské univerzitě jsem studoval humánní geografii a politické vědy. V rámci předmětů jsme často pořádali výjezdy do terénu, pracovali ve skupinách, hodně diskutovali, učili se kritické reflexi a švédskému způsobu chápání světa, kultury a politiky, které se od toho našeho středoevropského pojetí v mnohém liší.

Žil jsem vcelku normální život. Pařil jsem s mírou, poctivě se učil J, občas psal, občas cestoval dále na sever, občas plaval a asi třikrát týdně jsem docházel vypomáhat do místní pobočky CzechTourism. Podařilo se taky s triem hudebníků-studentů založit transnacionální (česko-španělsko-německý) band, se kterým jsme jednou vystoupili v blues-jazzovém klubu v centru Stockholmu.         

5.      Jací jsou Švédové?

Nerad škatulkuji národy podle jejich jakýchsi kolektivně sdílených vlastností. Budu tedy mluvit čistě v rovině obecnější, o vlastnostech, které nejsou samozřejmě vlastní všem Švédům a mnohé z nich jistě pohorším, řeknu-li o nich to nebo ono.

Přirovnání „chladná jako švédská královna“ je vcelku výstižné. Švédi opravdu působí na cizince zpravidla chladně, uzavřeně, neexpresivně, mnohdy nedávajíce najevo přehnané city, rozčílení, ba ani radost. Je to ale v zásadě slušný, ohleduplný národ, respektující názor druhého i kulturně, etnicky, národnostně nebo ideově odlišného. Schvalují vysoké daně. V hierarchii „práva na pokojný přechod“ uznávají pořadí „dopravní důležitosti“ (od nejdůležitějšího): člověk-handicapovaný, člověk-chodec, člověk-cyklista a na posledním místě člověk-motorista. Rádi sportují, zdravě se stravují, nebojí se utrácet za eko/bio-potraviny. Umí se oblékat, moc „neškudlit“ a užívat, cestovat. Mají nebývalou úctu k přírodě, od dětství je v nich pěstováno přesvědčení, že ne všechna půda na zemi slouží k zastavění a že žádnému palouku ani mechu láhev od vína nebo vajgl nesluší. Téměř každá rodina řádně třídí odpad. A když říkám řádně, myslím tím důkladně – papír, plasty, kovy, humus. Věří v ideály, které jsou mnohým k smíchu – v humanitu, v mírové řešení sporů, v diskuzi, rovnoprávnost, solidaritu, multikulturalismus, ve vládu lidu a v praxi se jimi i řídí.      

6.      Můžeš je srovnat s Čechy?

Všichni jsme lidi, všichni jsme v něčem na chlup stejní, všichni jsme v tisíci a jedné věci rapidně odlišní. Pokud jsem mluvil v předchozí otázce o těch švédských ideálech, úctě k přírodě, víře ve smysl ekologického způsobu života atp. měl jsem na mysli zároveň ty vlastnosti, které se od těch „našich českých“ (zase generalizuji) často odlišují. Nemáme stále dostatečné povědomí o skutečném smyslu demokracie, nechápeme, že nemá a nikdy nebude mít nějakou konečnou, hmatatelnou podobu. Nechápeme, že demokracie je plynoucí proces, utvářený každým jedincem, nikoli někým nastavený režim, který se o nás má postarat nebo říkat co a jak máme dělat. Nevíme, co to znamená skutečně žít s imigranty, hledat jim práci a zajišťovat po desetiletí relativně fungující sociální systém v kulturně i etnicky různorodé zemi. Nevíme, co to znamená neobcházet zákony. Stále nechápeme, že ne všechno, co není vysloveně zakázáno je taky povoleno nebo že co je legální nemusí být nutně legitimní, morálně oprávněné. Je to snad otázka dlouhodobějšího vývoje. Švédsko opustilo své imperiální ambice před nějakými dvěma sty lety, a od té doby si zachovává svou neutralitu a tím i nezávislost a nerušený vývoj. To je podle mě jeden z faktorů, který zvýšil nejen životní úroveň Švédů, ale kultivoval i jejich ducha. Samosebou ale trochu generalizuji a zjednodušuji. Švédsko není tak utopické, jak by se mohlo z mého povídání zdát. I ono má své problémy, nedostatky a mínusy, protože i Švédi jsou lidé a ti přece chybují.

7.      Bylo něco českého, co ti chybělo?

Je zajímavé, že mnoho českých krajanů, žijících v zahraničí zmíní při téhle otázce jedno - český chleba. Mluvil o tom i Miloš Forman, který si stěžoval, že v USA najdete v supermarketu jen pečivo nechutně přeslazené anebo bagety na francouzský způsob. Ve Švédsku je to podobně, jen to pečivo není sladké v tom pravém smyslu slova (řekněme na způsob koblihy), ale spíš tak jako přislazené, neslané. Zkrátka takové, jaké se s českým chlebem nemůže rovnat.   

8.      Můžeš popsat také stáž, kterou jsi absolvoval?

No šlo v podstatě o pracovní stáž ve švédském Göteborgu v rámci Erasmu. Strávil jsem tam báječný půl rok, který mě mnohé naučil, poučil a utvrdil v tom, o čem jsem se dříve pouze domníval nebo jsem předpokládal, že tak je. Dělal jsem v jedné neziskovce, říkala si imigrantský institut (Immigrant-institutet), ale sídlili jsme de facto na Göteborgské univerzitě, která s II do určité míry spolupracovala. Dělali jsme zpravidla vědeckou činnost, pracovali na výzkumu, zaměřeného na aktivity neziskových organizací v Göteborgu a jejich možného vlivu na integraci přistěhovalců do majoritní společnosti. Krom toho jsme např. pořádali konferenci, zaměřenou na aktuální problémy s nelegálními migranty, převážně z Evropy, kteří načerno shánějí ve Švédsku práci a často jsou oběťmi nechutného vykořisťování a diskriminace ze strany zaměstnavatelů. Mimo stáž jsem taky jednou týdně docházel jako dobrovolník do Červeného kříže s týmem o třech až pěti lidech zabavit na dvě hodiny děti syrských uprchlíků a mladistvých v jednom azylovém domě.

9.      Co ti dal obor Politická a kulturní geografie?

Schopnost přehlédnout svět očima kritickýma, ne však skeptickýma. Schopnost přehlédnout vlastní bradu a předejít možnému provincionalismu. Spoustu otázek, včetně těch méně příjemných. Dozvěděl jsem se i to, co jsem nerad slyšel, ale mohl jsem o tom začít důkladně přemýšlet. Zbavil mě podstatné části mého já, která tendovala ke kategorizaci, generalizaci, k černobílému vidění. Myslím, že se do jisté míry naplnilo přání Gearóida O’Tuathaila, aby politický geograf disponoval obsáhlými regionálně geografickými znalostmi stejně jako univerzálním teoretizováním o světových záležitostech. Netroufám si tvrdit, do jaké míry jsem tato očekávání splnil, ale minimálně povědomí a určitou orientaci v těch zásadnějších věcech asi mám. Ono je ale taky třeba tak jako pod čarou připomenout, že člověk se v průběhu studia vyvíjí, čte všelijaké knihy i takové, které s oborem nemusí být bezprostředně spjaty, což je přirozené a řekl bych i žádoucí, a to jej podstatným způsobem formuje. Takže říct, že to, jaký jsem dnes člověkem, jak analyzuji, jak vnímám situaci třeba na Ukrajině nebo kritiku podporování Dalajlamy, je zásluhou Politické a kulturní geografie, je, zdá se mi neúplné.    

10.  Dovedeš si představit život v zahraničí natrvalo?

Asi jo. Ale záleží na mnoha faktorech. Dvacetiletý nezávislý, free student vám může podepsat třikrát ano, ale co bude za deset, dvacet let, je těžké předvídat. Člověk by se podle mě neměl snažit svůj život jaksi zosnovat, předepsat, jelikož život sám má do určité míry vlastní plány a často nás překvapuje. Abych příliš nemlžil, jsem přesvědčený, že člověk, pokud nemá větší rodinný závazek a pokud na to finančně má, měl by cestovat a studovat v zahraničí. Pokud obojí zvládne a cítí, že by mohl jít dál a zkusit i práci v cizině, nechť. Je ale třeba si uvědomit, že v takovém případě přichází po období relativní svobody určité pocity vykořeněnosti a touhy po domově. Slyšel jsem o tom mluvit i některé krajany ve Švédsku, kteří sem často prchali v osmašedesátém a prošli si i ve svobodné zemi velkým steskem po domově. Je asi třeba mít určité závazky v zemi, ve které se rozhodnete dlouhodobě, nebo přímo natrvalo žít. To znamená mít nejen dobrou práci, která vás baví a uživí, ale i rodinu, přátelé a tak dále. Proto jsem asi (zatím) zpět v ČR. Haha… J

11.  Jaké jsou tvé budoucí plány?

Dělal jsem pár měsíců v CzechTrade, neplaceně, dobrovolně, takříkajíc na zkušenou. Se zaměstnáním ve státní nebo polostátní sféře to není snadné, člověk si to musí „vysedět“, možná i vyprosit a mít samozřejmě i koňskou dávku štěstí. V současnosti jsem zakotvil v jedné investorské firmě, která se snaží expandovat do zahraničí. Zůstanu tajemný a víc neprozradím. J  Krom toho bych se rád nadále věnoval muzice, občas něco napsal, vyfotil, přečet, a pokud bude příležitost, samosebou i cestoval. J 

 Vaše T.