Čechem je ten, ve kterém teče česká krev......

Zdravím, všechny příznivce mého blogu. Po dlouhé odmlce, přináším nový příspěvek. Tentokrát od Griši, se kterým jsem se potkala v Německu. Je to moc příjemný hoch, a myslím si, že jeho příběh stojí za to sdílet:) 

Příspěvek je v originální formě, jak mi ji Griša poslal- v jeho krásné češtině :)

******************************************************************************

Ahoj!

Napsal jsem tento text, aby všichni Češi, žijící v České republice, věděli o nás - etnických Češích, žijících v Rusku.

Jmenuji se Řehoř (Grigorij v ruštině), mám 26 let, a jsem etnický Čech z Ruska: jsem přímý potomek českého mistra sklenařského Františka Kratochvíla, kteřý přijel do Ruska a zůstal tam. Proto je moje rodové příjmení Kratochvíl. František Kratochvíl se narodil v roce 1862 v politickém okresu Pelhřimovském. V roce 1889 byl pozván knížem Aleksandrem Obolenskím pro Bahmětěvskou sklárnu v obci Nikolo-Pestrovka (aktuální Nikolsk, region Penza, Rusko), Gorodiščenské provincie, kraj Penza, jako zahraniční slévač (formař) skla a křišťálu. Pracoval ve sklárně jako slévač. Na konci roku 1889 byl poslán do Petrohradu do Císařské sklárny na školení, kde zůstal až do února 1892, a pak se potom vrátil do Bahmětěvské sklárny. Po příjezdu do Ruské říše udělal chybu v psaní svého jména v ruštině, a příjmení začalo znít jako Kratošvíl. Nekonvertoval k pravoslaví a zůstal věrný Katolické církvi, nedostal ruské občanství, jakož i jeho děti: syn Františka Ivan (Jan) Kratochvíl, který se narodil v roce 1893, také udržel rakousko-úherské občanství. František Kratochvíl zemřel v roku 1914 v Nikolskě. Všichni potomky Františka Kratochvíla jsou Češí, ale mojí české prababičce Aleksandře Kratochvílové v éře stalinistických represí násilně změnilí národnost, jako to bylo měněno také u všech dalších etnických Čechů, kteří bydlelí na území SSSR. Ale vzpomínka na naše český původ zůstala naživu v naší rodině za všech okolností. Já vím, že Česká republika je moje historická vlast a Češí jsou moje domorodné lidí. Mým nejdůležitějším snem a cílem v životě bylo vrátit se do rodné České republiky a být užitečný pro Českou republiku a české občany.

Konečně můj sen se splnil: dostal jsem takzvanou kartu Čecha - trvalý pobyt pro lidi s prokázaným českým původem. Samozřejmě jsem tu kartu neobdržel najednou: nejprve bylo nutné získat potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, což v mém případě se stalo úspěšné. Pak jsem požádal o přesídlení do České republiky. Jistě jsem chtěl, aby můj sen se splnil, a já jsem se stal součástí české společnosti — přece v Česku žijí moje české příbuzné a přátele, a já jsem spojen s Českou republikou přes nejsilnější pozitivní emoce, prožitky a vzpomínky. Byl jsem však přesto velmi znepokojen, protože jsem dokonce nevěděl, jak budu vítan v České republice: narodil jsem se v Rusku - zemi, se kterou Česká republika má velmi obtížné historické a politické vazby. Kromě toho, největší česká krajanská komunita pochází z Ukrajiny, takže při jednání s některými ukrajinskými Čechy jsem bohužel měl takový pocit, že dokonce i oni mají nějakou předpojatost vůči etnickým Čechům z Ruska. Nicméně, dostal jsem silnou moralnou podporu od svých příbuzných, přátel a členů české krajanské komunity, ku které patřím. Již po mých prvních dnech v České republice jsem měl pocit, že to je moje historická vlast. Když jsem procházel nočnou Čáslaví. Při prohlídce Ústí nad Labem, kde mám ubytování. Při procházce se zatajeným dechem přes Václavské a Staroměstské náměstí a Karlov most, při navštěvě majestátní Jihlavy a tajemného středověkého Pelhřimova. Když jsem procházel naměstím Svobody v Brně, kde jsem studoval, a zejména při návštěvě příbuzných v obci, která se nachází na rozhraní Čech a Moravy - všude jsem cítil přítomnost určité atmosféry domova, pohodlí a relaxaci; atmosféry, kterou jsem nemohl najít ani v Rusku — v zemi, ve které jsem se vlastně narodil a strávil své dětství a dospívání.

Taky domorodé Češi všude zacházeli se mnou jako se svým bez ohledu na to, kde jsem se narodil. Důležité je to, jak dobře uchovávám svou genetickou paměť a kím se opravdu cítím. Ve skutečnosti, v svém srdci cítím se jedinečně Čechem. A jsem opravdu rád, že patřím do české kultury a českého národa - nyní oficiálně - a že je čeština má etnická mateřština. Je mi to strašně líto, ale většina z mých příbuzných, žijících v současné době v Rusku, už si nepamatuje svůj český původ a neumí česky. Stejně jako i mnoho dalších představitelů etnických Čechů v Rusku. Však to není důvod k tomu, žeby jsme na ně zapomenuli, protože oni - ve skutečnosti vše my, všichni ruští etničtí Češí - jsou také součástí českého národa.

Svým příkladem jsem ještě chtěl ukázat, co se dá dělat v případě potřeby přesídlení do historické země za své vlastní peníze a svým vlastním úsilím, bez pomoci speciálních programů. V posledních dnech se začalo objevovat více a více zpráv od ukrajinských krajanských komunit volyňštích Čechů o takzvané "zradě" českých přistěhovalců ze strany vlády ČR. Údajně jde o to, že česká vláda slíbila zaplatit za přesídlení ukrajinských Čechů na státní náklady, a pak títo lidé byli "podvedeni". Podle mého názoru je to pouze výkřiky lidí, kteří hledají čistý hmotný prospěch ze svých kořenů, ode svých českých předků, vedoucích k jejich současným rodinám. Protože ten člověk, který se opravdu cítí česky, komu to na češtích lidéch a české zemi opravdu záleží, a který opravdu touži po sjednocení se svou historickou vlastí, ten vždy najde v sobě sílu k návratu do země svých předků bez ohledu na to, co mu za to stane.

Děkuji Vám moc za Vaši pozornost!

PS: Po přečtení mého eseje někdo může vznést námitky proti mně, že nejsem čistý Čech. Z českých předků pry mám pouze prapradědečka a ostatní, to dopadá, jsou Rusové. Tak jaké mám právo se nazývat Čechem? Na co já odpovím: Čechem je ten, ve kterém teče česká krev a který udržel svou českou genetickou paměť. Není tak důležité, kolik krve je v etnickém Čechovi. Přece je téměř nemožné udržovat čistotu krve mimo svého etnického národa. Nejdůležitější fakt je obsazenost této krve, uznání v České republice své historické vlasti a touha žít a pracovat pro dobro České republiky a českého národa.

Tak, co vy a vaše kořeny...? :) T.

Rozhovor ....se mnou :)

Zde najdete rozhovor se mnou :)

http://dokumenty.osu.cz/osu/novum/2014/novum-ou-02-2014.pdf

Vaše T.

Člověk s každým měsícem stráveným „venku“ zraje a otrkává se....

 Máme tady další díl z rubriky Mezinárodní rozhovory.Na otázky odpovídal můj kamarád Ivan Dzido. Tímto mu velmi děkuji. A oba doufáme, že vás bude tento rozhovor (alespoň trochu) inspirovat :)

1.      Odkud pocházíš?

I přes nečeské příjmení narozen v ČR. J

2.      Co a kde studuješ?

No, je to něco přes tři týdny, co jsem úspěšně dostudoval. Šest let života jsem věnoval Politické a kulturní geografii na Přírodovědecké fakultě na Ostravské univerzitě.

3.      Proč ses rozhodl studovat zrovna ve Švédsku?

Sever mě přitahoval. Svými mýty o lesních skřítcích, o krajinách vegetačně tak bohatých, že po kotníky brodíce se mechem a kapradím našinec stěží najde kus silnice nebo lidský příbytek. Nadchlo mě čtení o skandinávském smyslu pro mír a demokracii a jakási neznámost nebo neprobádanost těch krajin kdesi na severu. Lákalo mě drsnější podnebí, příroda ve své zatím stále relativně nedotčené podobě a řídce osídlená země, kterou údajně z šesti desetin pokrývají lesy. To všechno dohromady s kalkulem využít přítomnost jednoho švédského kontaktu, který jsem skrze mého otce měl. 

4.      Můžeš popsat svůj život ve Švédsku? (Místo pobytu, školu, režim, aktivity…)

Uf. V zásadě jsem ve Švédsku „proerasmoval“ dohromady nějaký rok a půl. První rok studijně na Stockholmské univerzitě, potom s ročním odstupem další půl rok spíš pracovně v Göteborgu na stáži. Oba pobyty se samosebou v mnohém lišily. Člověk s každým měsícem stráveným „venku“ zraje a otrkává se, což ve výsledku vede k celkovému nabytí určitého sebevědomí a pocitu jakéhosi vítězství nad sebou samým, nad možnými obavami, které si s sebou přivezl. Při studiu jsem žil na kolejích mimo centrum Stockholmu v samostatném, plně vybaveném bytě. Jelikož jsem nebyl zvlášť velkým přítelem každodenního, resp. každovečerního erasmáckého rejdování, okrajová, klidnější lokalita mě vyhovovala. Univerzitní kampus, architektonicky umně, moderně a ekologicky vystavěný, poskytoval studujícímu prostor a klid pro studium a dodával mu pocit jakési „studentské důležitosti a důstojnosti“. Zkrátka bylo to místo, kam jsem se rád vracel, místo, které vybízelo k četbě sofistikovaných textů v lenoškách obřích univerzitních knihoven nebo vsedě venku na anglickém trávníku ve stínu stromů. Pokud jste u toho ještě usrkávali kvalitní (míněno silnou) švédskou kávu, k pocitu naprosto dokonalé svobody a spokojenosti jste neměli daleko. To vše při všeobklopující kulise alejí stromů, keřů a stromořadí.

Na Stockholmské univerzitě jsem studoval humánní geografii a politické vědy. V rámci předmětů jsme často pořádali výjezdy do terénu, pracovali ve skupinách, hodně diskutovali, učili se kritické reflexi a švédskému způsobu chápání světa, kultury a politiky, které se od toho našeho středoevropského pojetí v mnohém liší.

Žil jsem vcelku normální život. Pařil jsem s mírou, poctivě se učil J, občas psal, občas cestoval dále na sever, občas plaval a asi třikrát týdně jsem docházel vypomáhat do místní pobočky CzechTourism. Podařilo se taky s triem hudebníků-studentů založit transnacionální (česko-španělsko-německý) band, se kterým jsme jednou vystoupili v blues-jazzovém klubu v centru Stockholmu.         

5.      Jací jsou Švédové?

Nerad škatulkuji národy podle jejich jakýchsi kolektivně sdílených vlastností. Budu tedy mluvit čistě v rovině obecnější, o vlastnostech, které nejsou samozřejmě vlastní všem Švédům a mnohé z nich jistě pohorším, řeknu-li o nich to nebo ono.

Přirovnání „chladná jako švédská královna“ je vcelku výstižné. Švédi opravdu působí na cizince zpravidla chladně, uzavřeně, neexpresivně, mnohdy nedávajíce najevo přehnané city, rozčílení, ba ani radost. Je to ale v zásadě slušný, ohleduplný národ, respektující názor druhého i kulturně, etnicky, národnostně nebo ideově odlišného. Schvalují vysoké daně. V hierarchii „práva na pokojný přechod“ uznávají pořadí „dopravní důležitosti“ (od nejdůležitějšího): člověk-handicapovaný, člověk-chodec, člověk-cyklista a na posledním místě člověk-motorista. Rádi sportují, zdravě se stravují, nebojí se utrácet za eko/bio-potraviny. Umí se oblékat, moc „neškudlit“ a užívat, cestovat. Mají nebývalou úctu k přírodě, od dětství je v nich pěstováno přesvědčení, že ne všechna půda na zemi slouží k zastavění a že žádnému palouku ani mechu láhev od vína nebo vajgl nesluší. Téměř každá rodina řádně třídí odpad. A když říkám řádně, myslím tím důkladně – papír, plasty, kovy, humus. Věří v ideály, které jsou mnohým k smíchu – v humanitu, v mírové řešení sporů, v diskuzi, rovnoprávnost, solidaritu, multikulturalismus, ve vládu lidu a v praxi se jimi i řídí.      

6.      Můžeš je srovnat s Čechy?

Všichni jsme lidi, všichni jsme v něčem na chlup stejní, všichni jsme v tisíci a jedné věci rapidně odlišní. Pokud jsem mluvil v předchozí otázce o těch švédských ideálech, úctě k přírodě, víře ve smysl ekologického způsobu života atp. měl jsem na mysli zároveň ty vlastnosti, které se od těch „našich českých“ (zase generalizuji) často odlišují. Nemáme stále dostatečné povědomí o skutečném smyslu demokracie, nechápeme, že nemá a nikdy nebude mít nějakou konečnou, hmatatelnou podobu. Nechápeme, že demokracie je plynoucí proces, utvářený každým jedincem, nikoli někým nastavený režim, který se o nás má postarat nebo říkat co a jak máme dělat. Nevíme, co to znamená skutečně žít s imigranty, hledat jim práci a zajišťovat po desetiletí relativně fungující sociální systém v kulturně i etnicky různorodé zemi. Nevíme, co to znamená neobcházet zákony. Stále nechápeme, že ne všechno, co není vysloveně zakázáno je taky povoleno nebo že co je legální nemusí být nutně legitimní, morálně oprávněné. Je to snad otázka dlouhodobějšího vývoje. Švédsko opustilo své imperiální ambice před nějakými dvěma sty lety, a od té doby si zachovává svou neutralitu a tím i nezávislost a nerušený vývoj. To je podle mě jeden z faktorů, který zvýšil nejen životní úroveň Švédů, ale kultivoval i jejich ducha. Samosebou ale trochu generalizuji a zjednodušuji. Švédsko není tak utopické, jak by se mohlo z mého povídání zdát. I ono má své problémy, nedostatky a mínusy, protože i Švédi jsou lidé a ti přece chybují.

7.      Bylo něco českého, co ti chybělo?

Je zajímavé, že mnoho českých krajanů, žijících v zahraničí zmíní při téhle otázce jedno - český chleba. Mluvil o tom i Miloš Forman, který si stěžoval, že v USA najdete v supermarketu jen pečivo nechutně přeslazené anebo bagety na francouzský způsob. Ve Švédsku je to podobně, jen to pečivo není sladké v tom pravém smyslu slova (řekněme na způsob koblihy), ale spíš tak jako přislazené, neslané. Zkrátka takové, jaké se s českým chlebem nemůže rovnat.   

8.      Můžeš popsat také stáž, kterou jsi absolvoval?

No šlo v podstatě o pracovní stáž ve švédském Göteborgu v rámci Erasmu. Strávil jsem tam báječný půl rok, který mě mnohé naučil, poučil a utvrdil v tom, o čem jsem se dříve pouze domníval nebo jsem předpokládal, že tak je. Dělal jsem v jedné neziskovce, říkala si imigrantský institut (Immigrant-institutet), ale sídlili jsme de facto na Göteborgské univerzitě, která s II do určité míry spolupracovala. Dělali jsme zpravidla vědeckou činnost, pracovali na výzkumu, zaměřeného na aktivity neziskových organizací v Göteborgu a jejich možného vlivu na integraci přistěhovalců do majoritní společnosti. Krom toho jsme např. pořádali konferenci, zaměřenou na aktuální problémy s nelegálními migranty, převážně z Evropy, kteří načerno shánějí ve Švédsku práci a často jsou oběťmi nechutného vykořisťování a diskriminace ze strany zaměstnavatelů. Mimo stáž jsem taky jednou týdně docházel jako dobrovolník do Červeného kříže s týmem o třech až pěti lidech zabavit na dvě hodiny děti syrských uprchlíků a mladistvých v jednom azylovém domě.

9.      Co ti dal obor Politická a kulturní geografie?

Schopnost přehlédnout svět očima kritickýma, ne však skeptickýma. Schopnost přehlédnout vlastní bradu a předejít možnému provincionalismu. Spoustu otázek, včetně těch méně příjemných. Dozvěděl jsem se i to, co jsem nerad slyšel, ale mohl jsem o tom začít důkladně přemýšlet. Zbavil mě podstatné části mého já, která tendovala ke kategorizaci, generalizaci, k černobílému vidění. Myslím, že se do jisté míry naplnilo přání Gearóida O’Tuathaila, aby politický geograf disponoval obsáhlými regionálně geografickými znalostmi stejně jako univerzálním teoretizováním o světových záležitostech. Netroufám si tvrdit, do jaké míry jsem tato očekávání splnil, ale minimálně povědomí a určitou orientaci v těch zásadnějších věcech asi mám. Ono je ale taky třeba tak jako pod čarou připomenout, že člověk se v průběhu studia vyvíjí, čte všelijaké knihy i takové, které s oborem nemusí být bezprostředně spjaty, což je přirozené a řekl bych i žádoucí, a to jej podstatným způsobem formuje. Takže říct, že to, jaký jsem dnes člověkem, jak analyzuji, jak vnímám situaci třeba na Ukrajině nebo kritiku podporování Dalajlamy, je zásluhou Politické a kulturní geografie, je, zdá se mi neúplné.    

10.  Dovedeš si představit život v zahraničí natrvalo?

Asi jo. Ale záleží na mnoha faktorech. Dvacetiletý nezávislý, free student vám může podepsat třikrát ano, ale co bude za deset, dvacet let, je těžké předvídat. Člověk by se podle mě neměl snažit svůj život jaksi zosnovat, předepsat, jelikož život sám má do určité míry vlastní plány a často nás překvapuje. Abych příliš nemlžil, jsem přesvědčený, že člověk, pokud nemá větší rodinný závazek a pokud na to finančně má, měl by cestovat a studovat v zahraničí. Pokud obojí zvládne a cítí, že by mohl jít dál a zkusit i práci v cizině, nechť. Je ale třeba si uvědomit, že v takovém případě přichází po období relativní svobody určité pocity vykořeněnosti a touhy po domově. Slyšel jsem o tom mluvit i některé krajany ve Švédsku, kteří sem často prchali v osmašedesátém a prošli si i ve svobodné zemi velkým steskem po domově. Je asi třeba mít určité závazky v zemi, ve které se rozhodnete dlouhodobě, nebo přímo natrvalo žít. To znamená mít nejen dobrou práci, která vás baví a uživí, ale i rodinu, přátelé a tak dále. Proto jsem asi (zatím) zpět v ČR. Haha… J

11.  Jaké jsou tvé budoucí plány?

Dělal jsem pár měsíců v CzechTrade, neplaceně, dobrovolně, takříkajíc na zkušenou. Se zaměstnáním ve státní nebo polostátní sféře to není snadné, člověk si to musí „vysedět“, možná i vyprosit a mít samozřejmě i koňskou dávku štěstí. V současnosti jsem zakotvil v jedné investorské firmě, která se snaží expandovat do zahraničí. Zůstanu tajemný a víc neprozradím. J  Krom toho bych se rád nadále věnoval muzice, občas něco napsal, vyfotil, přečet, a pokud bude příležitost, samosebou i cestoval. J 

 Vaše T.

Lidé jsou více v klidu a neženou se za vším jako my...

 Česká studentka gymnázia Vivi, žijící také na Novém Zélandu

1. Můžeš popsat město, kde bydlíš? 

Dargaville (Maorsky :Takiwira) je situováno na severním ostrově Nového Zélandu. Dargaville je poměrně malé městečko, kde bydlí něco málo přes 4000 obyvatel.Je to tzv. Kumara Capital Nového Zélandu, kde protéká řeka Northern Wairoa. Když vyjedeme kousek za město můžeme si všimnout krásných zelených kopců a farem. Je to velmi klidné městečko s jednou hlavní ulicí, která se jmenuje Victoria Street. 

2.Vnímáš nějak tamější politickou situaci?

Po ekonomické stránce člověk může pocítit menší kupní sílu, jelikož je to farmářská oblast, tudíž  lidé, pokud mohou, tak si pěstují svojí vlastní zeleninu a ovoce na vlastních zahrádkách nebo farmách. Převážně kupují a podporují tuzemský tržní průmysl. 

3.Jaká je typická místní kulinářská specialita?

Rozhodně Kumary! Jsou to sladké brambory, které jsou výborné. Jinak Dargaville je známé podle jeho objevitele Josepha McMullen Dargaville, který byl známý obchodník se dřevem.Tato oblast se také stala známá pro kauri dáseň a krásné kauri dřevo, které se posílalo po řece  Northern Wairoa. 

4. Jsou tam nějaké zvyky, svátky...?

Nový Zéland má hodně zvláštních zvyků.. O Vánocích děti nechávají Santovi sušenky a mléko jako v amerických filmech s punčochami u krbu a ráno běží ke stromku, kde jsou dárky.Maorské rodiny si na Vánoce a na jiné významné svátky dělají tzv. Hangi. Je to jejich speciální jídlo, které obsahuje maso a zeleninu, která je pečlivě připravená a zabalená v alobalu a zakopaná v zemi, kde se připravuje na uhlících. K významným svátkům patří např. Waitangi Day-nejdůležitější státní svátek- podepsání smlouvy mezi Maory a Angličany. ANZAC Day-památný den pro Austrálii a Nový Zéland, kdy vzpomínají na ty, kteří bojovali a zemřeli ve válce, anebo Daffodil Day-kdy se vybírají peníze na pomoc lidem s rakovinou.V Dargavillu jsou velkým zvykem vánoční průvody nebo vánoční koncerty v parku. Jinak velkým jejich zvykem je to, že mají neustálé nějaké soutěže, které podporují občany toho města. (např. Daffodil Day-kdy se prodávají umělé kytky, které lze připnout na oblečení).

5.Můžeš srovnat českou a novozélandskou kulturu...? Jací jsou Novozélanďané oproti Čechům? 

Novozélandská kultura oproti české je uvolněnější, lidé jsou více v klidu a neženou se za vším jako my. Jde jim hlavně o to se zařídit a mít se dobře duševně. Nepotřebují mít všechno perfektní. Pro Zélanďany je hlavní, když se mají dobře, jsou s rodinou a můžou si zajít třeba na pláž nebo kempovat o prázdninách.

6.Co ti chybí, když jsi na NZ? A naopak, co ti chybí, když jsi v ČR?

Když jsem v Česku tak mi chybí takový ten klid, novozélandské  školství není tak náročné jako to naše, kde se děsím každé pětky co mi udělá s průměrem :) Chybí mi i takové to nic nedělání, kdy bychom s kamarády zašli na pláž nebo šli každý víkend na jinou párty. Na Zélandu mám pocit, že den má víc hodin, nějak jsem vždycky měla čas třeba i na čtení nebo procházku. Zase musím podotknout, že mi i někdy chybělo Česko a takový ten městský ruch a velké obchodní domy a takové ty zábavy, co nabízí velké města. Samozřejmě mi v obou případech chybělo jídlo! Jak zélandské tak české, každá kuchyně má něco speciálního!

7.Co by neměl říkat/dělat (co je nevhodné) cizinec, když přijede na návštěvu na NZ?

Když přijede cizinec na Nový Zéland tak by se měl co nejvíce přizpůsobit jejich stylu života. Kiwíky zajímá jak žijeme jinde, ale nechtějí to tak na Zélandu.Člověk se musí uvolnit a prostě si co nejvíce  užívat jejich styl života.

8. Chtěla bys tam žít natrvalo? Jaké máš budoucí plány?

Určitě ano, Nový Zéland bude vždy můj domov. Je to někde, kde jsem vyrostla a kde mám přátelé a lidi, kteří mi nahradili rodinu. Chtěla bych tam dostudovat stomatologii a mít ten klidný život na nějaké klidné pláži.:)

9.Jsi hrdá na Českou republiku?

Tak samozřejmě, hrdá jsem za to, že Česká republika je stále velmi jedinečnou zemí, plná svých zvyků a tradic, které nejsou nikde jinde. Jsem ráda, že jsem poznala život z obou pohledů, tím myslím ten městský život v Česku a ten klidný zélandský. 

Spřátelený blog: http://wall-between-us.blogspot.cz/?view=classic

 Takže, kam na dovolenou...?

Vaše T. 

Ti neznalí mají většinou problém zařadit ČR na správný kontinent....

Rozhovor s kamarádem Tomem, který studuje v zahraničí.

  

     1. Odkud pocházíš?

Pocházím z Ostravy.

2.       Proč ses rozhodl studovat ve Francii?

Původně jsem plánoval studovat v Německu. Poté jsem se však jednoho dne ocitl zcela náhodně na přednášce prezentující mou školu a její studijní program, přičemž jsem si velmi rychle uvědomil, že tato škola naprosto a perfektně splňuje mé představy a očekávání od studia. Brzy po oné přednášce jsem přehodnotil své dlouholeté plány.

3.       Co studuješ? Můžeš své studium popsat? 

Studuji na evropském francouzsko-německém kampusu v Nancy Pařížského institutu politických věd (Sciences Po Paris). Jedná se o multioborové studium (politologie, ekonomie, právo, sociologie a moderní dějiny), které mě nadchlo svým mezinárodním zaměřením. Na kampusu je nás pouze okolo 250 studentů, přesto více než 40 národností. Celé studium probíhá ve francouzštině, němčině a angličtině, což si získalo mé srdce, neboť učení se cizím jazykům je má velká vášeň.Studium je poměrně náročné. Vyučování máme téměř denně od rána až do večera, nároky na studenty jsou vysoké a ta trojjazyčnost mi dává občas také pořádně zabrat. Vše je kompenzováno vysokou kvalitou vyučujících a mimořádně inspirativním konceptem celého studia.

4.       Co tě nejvíce překvapilo, když jsi poprvé přijel do Francie?

Nečekal jsem, nakolik odpovídají historky o pověstném francouzském „merde“ realitě. Pro cizince je naprosto nezbytné se neustále dívat pod nohy, aby nedošlo k nepříjemnému zážitku. Na druhou stranu jsem byl opravdu mile překvapen neobyčejně pečlivě udržovanými a krásně navrženými městskými parky.

5.       Můžeš popsat město, ve kterém bydlíš?

Bydlím ve městě Nancy, jež se nachází v regionu Lotrinsko nedaleko německých hranic. Nancy je středně velké město, čítající s předměstími okolo 400 000 obyvatel, mající malebné historické centru a moderní čtvrti okolo. Je známo pro své nádherné náměstí Place Stanislas, studentský život a lahodné makarónky.

6.       Chybí ti něco z České republiky?

Samozřejmě mi chybí má rodina a přátelé. A také zeleň. Nancy, ač má několik opravdu nezapomenutelných městských parků, je jinak téměř bez zeleně, pouze spleť mnoha budov. Uvědomil jsem si tak, nakolik mi chybí denní kontakt s přírodou, neb v Ostravě, ač to může znít paradoxně, je zeleně, stromů či lesíků spousta.

7.       Jací jsou Francouzi, můžeš je porovnat s Čechy? 

Francouzi jsou velice pyšní na jejich zemi, kulturu, kuchyni a jazyk. Často si jich však neumí užít. Francouzi často končí ve výzkumech jako nejnešťastnější národ Evropské unie. Mívám pocit, že mottem Francouzů je „Elegance a Melancholie“. Ze stereotypů o Francouzích bych mohl potvrdit následující: velice dbají o kvalitní stravu, rádi vypadají dobře (ač v jejich oblíbeném nonšalantním stylu), zajímají se o kulturní, společenské a politické dění, jsou často egoisté, neovládají cizí jazyky a neradi uklízejí po svých psech.

8.       Jaké máš plány do budoucna? Dovedeš si představit žít natrvalo v cizině?

Mé plány jsou stále otevřené. Příští rok studia budu trávit v Rakousku a poté mě bude čekat výběr země, ve které bych chtěl absolvovat magisterské studium. Žít natrvalo v cizině si dovedu dobře představit.

9.       Jsi pyšný na Česko?

Jsem pyšný na bohatou českou historii, malebná města a krásnou přírodu.

10.   Co si myslí Francouzi o ČR?

Francouzi se dělí v tomto ohledu na dvě skupiny, na ty, kteří o ČR nemají ponětí a na ty, kteří jej mají. Ti neznalí mají většinou problém zařadit ČR na správný kontinent, popřípadě si vybavují pojem Československo. Ti znalí naopak překvapí znalostmi české kultury, historie a některých měst. Mnozí z nich byli v ČR i na dovolené. Kromě toho, že se Češi „neustále mračí a jsou často nepříjemní“ mají většinou o ČR pozitivní mínění.

Vaše T.